Úvodní stránka

 

Olomoucký kraj podporuje aktivity seniorů a seniorek

Olomoucký krajský úřad vyhověl žádosti Levicového klubu žen Prostějov

a v rámci Programu na podporu zdraví a zdravého životního stylu v roce 2019

poskytl finanční příspěvek na projekt „Relaxační. Rekondiční cvičení a

masáže“ v lázeňském zařízení Skalka, okres Prostějov.

V lázních Skalka se léčí převážně choroby revmatického charakteru a

pohybového ústrojí, což je problém většiny starších osob.

Pro členky LKŽ byly zakoupeny lázeňské procedury – klasická ruční masáž,

masáže se sirnou koupelí, masáž bodová, vířivá, podvodní masáž a parafin

Další méně obvyklé procedury – např. Lymfatická masáž, masáž lávovými

kameny, masáž konopným olejem, masáž chodidel a jiné si senioři dokupovali

sami.

Návštěva lázní probíhala po skupinkách dle objednávek předem. Po masážích

seniorky využívaly procházky a posezení v lázeňském parku.

Byl to přínos pro zdraví, čas strávený v příjemném prostředí a odpočinek

v dnešní uspěchané době.

Aplikace zmíněných léčebných procedur navazuje na besedu s odborníky

o životním stylu seniorů.

Vedení LKŽ Prostějov děkuje krajskému úřadu za pochopení potřeb seniorů

a za finanční podporu, lázním Skalka za vzorné služby.

Podpora statutárního města Prostějov

Za fin. podpory statutárního města Prostějov byl uskutečněn autobusový

zájezd. Navštíven barokní zámek Slavkov u Brna, který je znám jako

rezidence významného rodu pánů z Kounic a jako místo bitvy tří císařů.

Nedílnou součástí zámku je i rozlehlý zámecký park.

Zájezd pokračoval plavbou parníkem po brněnské přehradě.

Na říjen plánujeme turnaj v kuželkách, osvědčená aktivita z loňského roku.

Vedení LKŽ a všichni účastníci děkují za podporu statutárnímu městu Prostějov.

 

 

Celorepublikové setkání 21. – 23. června 2019 Trhová Kamenice

P R O H L Á Š E N Í

Delegátky 27. celorepublikového setkání Levicových klubů žen reagovaly na současnou situaci v naší
společnosti:

• stále nejsme spokojeny s nerovnoprávným postavením ženy, včetně odměňování za stejně odvedenou
práci
• vadí nám, že 190 000 našich seniorů žije pod hranicí chudoby
• vadí nám, že téměř polovina školních dětí nemá peníze na základní životní jistoty
• s velkými obavami sledujeme průniky sudetoněmeckého landsmanšaftu do české společnosti
• jsme velmi znepokojeny pokusy o dehonestaci Dekretů prezidenta Beneše
• nikdy se nesmíříme se vstupem České republiky do NATO, stejně, jako s vynakládáním obrovských
finančních prostředků na zbrojení
• nesouhlasíme s účastí naší armády na jakýchkoliv válečných misích ve světě
• přejeme si, aby naše děti a vnoučata vyrůstaly v míru, tak, jako naše poválečná generace

Trhová Kamenice 23.6.2019 Účastnice 27. celorepublikového setkání
LKŽ

XXVII . Celorepublikové setkání LKŽ – Trhová Kamenice

Ve dnech 21.6.-23.6.2019 se konalo v Trhové Kamenici okres Chrudim XXVII. Celorepublikové setkání Levicových klubů žen. Na této akci byla zhodnocena činnost LKŽ za uplynulé dvouleté volební období, byla projednána revizní zpráva a vytyčené další úkoly. Setkání bylo zároveň volební.  Novou předsedkyní RR LKŽ  se stala opět Květa Šlahúnková zastupující v RR LKŽ Jihočeský kraj. Byly potvrzené jednotlivé krajské koordinátorky a zvolená nová revizní komise. Předsedkyní RK RR LKŽ byla opět zvolená Františka Střížová z Jihomoravského kraje. Bylo jednomyslně přijaté PROHLÁŠENÍ LKŽ.

Kromě voleb, proběhla druhý den setkání beseda s kandidátem do EP a redaktorem Haló novin Romanem Blaškem. Ten ve svém vystoupení hovořil o situaci na Ukrajině, kde se zúčastnil  jako nezávislý pozorovatel ukrajinských voleb.

Pořadatelky pro přítomné ženy uspořádaly i kulturní večery s hudbou, sportovní soutěže a klubové večery.

Neděle byla věnována pietnímu shromáždění v obci Ležáky, kde byl prostřednictvím tříčlenné delegace žen položen věnec k uctění památky všech obětí. K tomuto masakru došlo jako ve středočeských Lidicích ze strany německých okupantů, jako msta za spáchání atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha v červnu 1942.

Po skončení pietního shromáždění se ženy rozjely do svých domovů. Jejich cesty směřovaly doslova do všech koutů naší krásné vlasti.

Prohlášení  k Istanbulské úmluvě

 

Členkám a členům Levicových klubů žen není lhostejné dění v dnešním světě, v dnešní společnosti, proto se chceme vyjádřit k ratifikaci Istanbulské úmluvy. Tato úmluva je opředena mnohými záhadami, záludnostmi, pravdami či nepravdami. Po řádném prostudování a projednání v našich klubech jsme jednoznačně PROTI ratifikaci Istanbulské úmluvy.

 

V Úmluvě Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí se popisují různé formy násilí, popisuje se cíl a definice této Úmluvy, ale zároveň se popisuje příprava dalšího monitorovacího systému, další vznik neziskových organizací a dohledového úřadu.

 

My se ptáme PROČ by měla Česká republika ratifikovat tuto Úmluvu?

 

Česká republika má své dostatečné zákony na ochranu týraných osob, má také mechanizmy na předcházení a zabránění násilí. My odmítáme jakékoliv násilí na ženách, mužích a hlavně na dětech. Neskrývejme tento problém ale pod hlavičku genderu. Celá Úmluva potírá právo na národní zvyky, kulturu, tradice.  Konkrétní věcná ustanovení nic nového nepřináší. Je nutné zabránit násilí plošně a ne pouze na určitých minoritních skupinách. Úmluva by měla respektovat právo členské země Evropské unie, která za pomoci zákonných mechanismů chrání své obyvatelstvo před všemi formami násilí.

Zároveň však odmítáme vznik dalších sledovacích systémů, nadbytečných neziskových organizací a nepotřebného dohledového úřadu.  Tato Úmluva poskytuje pouze velmi mlhavý přehled o tom, jak by měly tyto sledovací mechanismy fungovat a především není z Úmluvy vůbec jasné jejich financování a organizace. Pro dodržování mezinárodního a národního práva je tato Úmluva nadbytečná.

 

My chceme žít bez ztráty národní identity, bez vměšování se do tradic a zvyků jiných národů, bez násilí a hrozeb ozbrojeného konfliktu. Chceme žít v míru.

 

Vážení představitelé České republiky, nezneužívejte násilí na ženách jako svůj politický obranný štít, za který schováte své mocenské cíle.

 

Proto nepodporujeme ratifikaci Istanbulské úmluvy.

Stanovisko Komise žen ÚV KSČM k Istanbulské úmluvě

Vývoj kolem projednávání Istanbulské úmluvy, která by měla být v tomto roce ratifikována v českém parlamentu, nabral na obrátkách. Ve vyjádřeních některých politiků a političek se projevuje nepochopení obsahu úmluvy, které vede k polopravdám, ba vyloženým lžím o jejím smyslu. To chceme uvést na pravou míru. Jsme přesvědčeny, že Istanbulská úmluva je velmi potřebná a jsme pro její ratifikaci.

Násilí se, bohužel, stalo nedílnou součástí naší společnosti. Jsou mu vystaveni zejména slabší, závislé a znevýhodněné osoby. Oběti mohou být vystaveny fyzickému násilí v podobě strkání, fackování, tahání za vlasy, smýkání, házení předmětů nebo znehybňování. Násilník svoji oběť často trýzní i psychicky pomocí slovního týrání, ponižování, zesměšňování, permanentní kontrolou, výslechy či vyhrožováním. Ženy se také setkávají se sexuálním násilím formou vynucování intimních kontaktů. Násilí se však může objevit i v ekonomické rovině a spočívá v zamezení možnosti disponovat s finančními prostředky, v zákazu získání zaměstnání, neposkytování peněz či dokonce vystavování hladu. V sociální oblasti pak dochází k zákazu kontaktu s rodinou a přáteli, k nemožnosti využívání komunikačních prostředků a někdy i k úplné sociální izolaci. K násilí dochází většinou v soukromí za zavřenými dveřmi domácností a zvlášť to psychické je těžko prokazatelné. Mezi obětí a násilníkem je většinou blízký partnerský nebo příbuzenský vztah a oběti se často nejen bojí, ale stydí násilí přiznat, i když se jedná o opakované, dlouhodobé a stupňující se útoky. Nebezpečí tkví v ohrožení samotné lidské důstojnosti, zdraví, a dokonce i života obětí. Často bývají přítomné i děti, které strádají a zároveň získávají negativní vzory a následně považují projevy násilí za normální. Řešení nebývá jednoduché i proto, že týraná osoba sdílí s násilníkem řadu společného, včetně obydlí, ze kterého nemá kam odejít.

Nejdůležitějším dokumentem, který si dal za cíl vymáhat ve svých členských státech prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, je právě Istanbulská úmluva přijatá Radou Evropy v roce 2011. Česká republika otálela s podpisem až do 2. 5. 2016 a ratifikační proces stále probíhá. Rada Evropy odhadla roční náklady související s násilím na ženách v jednotlivých členských státech až na 34 miliard eur. Česká republika odhaduje výši ekonomických dopadů domácího násilí (náklady policie, státních zastupitelství, soudů, přestupkových řízení, poskytovatelů sociálních služeb, zdravotní péče, náklady na vyplacené nemocenské a podpory v nezaměstnanosti) na 1 328,2 milionu Kč. Mnohem závažnější jsou ale samozřejmě lidské a emocionální dopady. Ročně u nás zemře v důsledku domácího násilí několik desítek žen, 150 tisíc jich je ošetřeno kvůli napadení partnerem. Některým organizacím, politikům a představitelům církve však zřejmě vůbec nevadí takové závažné jevy jako sexuální násilí, domácí násilí, nebezpečné pronásledování (stalking) a stále více aktuální (v souvislosti s migrací) zločiny ve jménu tzv. cti či ženská obřízka. V Istanbulské úmluvě vidí nepotřebný diktát, hovoří o odebírání dětí, smazání biologického rozdílu mezi muži a ženami, zakazování pomlázek, diskriminaci mužů či „vládě homosexuálů“. Naposledy takto nepravdivě kázal ve svatovítské katedrále významný představitel české katolické církve kněz Petr Piťha při příležitosti svátku svatého Václava. Jediným možným řešením je, kromě ratifikace Istanbulské úmluvy, zavedení nulové tolerance vůči násilí, změnit příslušnou legislativu a zavést potřebná praktická opatření k zajištění bezpečnosti a pomoci při zotavení a návratu k normálnímu životu obětem násilí. Důležité je také vyčlenění dostatečných finančních zdrojů.  Žijeme přece v 21. století, ne ve středověku.

Praha 8. listopadu 2018

 

Rosa Luxemburgová září jako superstar

Patnáctého ledna si pokrokoví lidé připomněli 100 let od zavraždění německé socialistky a komunistky, přesvědčené antimilitaristky a bojovnice za mír a chléb pro dělníky, demokratky a vzdělané ženy Rosy Luxemburgové (1871-1919). Německá levice tak činí každý rok v Berlíně nejen mohutným pochodem za zpěvu revolučních písní či mezinárodními konferencemi a přednáškami – jde především o studium jejího díla, jejích myšlenek. A běžní Berlíňané, kteří třeba ani nemají žádný vztah k politickému stranictví, v zadumání a s rudým karafiátem v ruce přicházejí k Památníku německým socialistům na centrálním berlínském hřbitově ve Friedrichsfelde, aby vzpomněli Luxemburgovou i jejího spolupracovníka Karla Liebknechta. Rosin hrob je každoročně doslova zasypán rudými květy. Letos byla květinová »hora« snad ještě vyšší.

Někdy i u osobností z novějších dějin je vzpomínka na datum narození zatížena pochybnostmi, prozradil našemu listu sociální demokrat Vladislav Černík, který se o život a dílo Luxemburgové i Liebknechta a dalších tehdejších revolucionářů zajímá. Datum narození plynoucí z křestního listu Luxemburgové je 5. 3. 1870, historické prameny se však spíše přiklánějí k datu 5. 3. 1871, vysvětlil.

Vysokoškolsky, mj. v ekonomii a právu vzdělaná žena patřila k levému křídlu německé sociální demokracie a byla orientována výrazně protimilitaristicky. Její přesvědčení, které se projevovalo již od útlého mládí, spolu s jejím polsko-židovským původem nijak neulehčilo postavení v tehdejším Německu. Po středoškolských studiích ve Varšavě, během nichž excelovala, prchla do Curychu (protože jí hrozilo pronásledování), do jednoho z mála míst tehdejší Evropy, kde studentky měly rovnoprávné postavení se studenty. Zde na univerzitě zakončila studia doktorátem. V roce 1898 trvale přesídlila do Německa, do pruského Berlína, aby se zapojila do činnosti Německé sociální demokracie (SPD) a spolupracovala s jejími vůdčími představiteli Franzem Mehringem, Karlem Kautským, Klárou Zetkinovou ad.

NE válce!

Roku 1907 soc. dem. po kritice masakru v německé kolonii Jihozápadní Africe ztratila ve volbách polovinu svých mandátů v Říšském sněmu. Na desítky let (do nástupu Hitlera) to byla poslední kritika vojenského řešení, upozornil Černík. Zatímco řadoví sociálnědemokratičtí funkcionáři organizovali protiválečné demonstrace, říšské vedení strany (již v čele s Friedrichem Ebertem, pozdějším kancléřem a ještě pozdějším prezidentem) vyhlašovalo politiku válečných úvěrů. V rozhodující chvíli se postavil proti jediný říšský poslanec SPD Karl Liebknecht a navzdory výjimce (díky svému poslaneckému mandátu) narukoval i on na frontu války, jež zanedlouho vešla do dějin jako Velká. (O rok později ho v odmítnutí válečných úvěrů následovalo dalších 19 poslanců SPD, za to byli vyloučeni z řad sociálních demokratů.)

Vězení

Své »NE válce« řekla také novinářka Rosa Luxemburgová, která tak získala z jednání sociálních demokratů hořkou zkušenost. Následovalo vězení, v celkové délce tři roky a čtyři měsíce. Rok od února 1915 do února 1916 v berlínské ženské věznici za řeč proti týrání vojáků ve Frankfurtu nad Mohanem, pak dva roky a čtyři měsíce (od 10. července 1916 do 10. listopadu 1918) v ochranné vazbě v Berlíně, ve Wronkách a Vratislavi. Tam byla zcela odříznuta od světa, směla dostávat jen dopisy a knihy, které prošly přísnou cenzurou. Podařilo se jí přesto zaslat svým politickým přátelům letáky, výzvy a závažné příspěvky do Listů Spartakových. (Dopisy, které z vězení posílala Liebknechtově manželce Sofii, vyšly v roce 1920 ve sborníčku Dopisy z vězení.)

»Málo je známo, že Ebert, jenž stojí za brutální smrtí Luxemburgové i Liebknechta 15. ledna 1919, měl syny a nejstarší, který se jmenoval také Friedrich, bojoval v první světové válce – a přežil. Poté byl jako sociální demokrat perzekvován nacisty a po druhé světové válce se stal členem východoněmecké komunistické SED a starostou východního Berlína,« poznamenal Černík. Friedrich Ebert ml. má také pamětní desku v berlínském Památníku německým socialistům.

Po porážce v první světové válce dolehla na Německo tíha poválečných útrap, nezaměstnanost, nedostatek potravin, bída a chudoba. Je logické, že takováto situace vedla po marných slibech vládních představitelů k revolučním srážkám, demonstracím a stávkám. Řešení nabízená tehdejším vedením německé soc. dem. byla chápána jako nedostatečná. »V samotné SPD došlo už během války k vylučováním ze strany za nesouhlas s válečnou politikou a následně ke štěpení strany. Nutno však zdůraznit, že se nejednalo pouze o ‚klasické‘ odštěpení levice a založení komunistické strany. V Německu vznikla tzv. USPD, nezávislá SPD,« vysvětlil Černík. Strana USPD (Unabhängige Sozialdemokratische Partei Deutschlands) sdružovala reformisty i revizionisty a posléze se k ní přidali tzv. spartakovci, členové Spartakova svazu, v jehož řadách působili Liebknecht a Luxemburgová. Spartakovci usilovali v listopadové revoluci 1918 o vytvoření socialistické republiky rad na základě přímo volených dělnických rad po vzoru Sovětského svazu. Spojením Spartakova svazu s dalšími autenticky levicovými skupinami k 1. 1. 1919 vznikla Německá komunistická strana.

Zmláceni a zastřeleni

V listopadové revoluci hrála USPD důležitou roli. »Její vedení domluvilo s Ebertem (od 9. listopadu 1918 kancléřem) společnou vládu ještě dříve, než se vytvořil berlínský parlament rad v podnikových a vojenských volbách. Po několika Ebertových pokusech iniciovat vojenské akce proti revoluci zástupci USPD z přechodné vlády vystoupili,« pokračoval Černík. V následném lednovém povstání (5. až 12. 1. 1919) získala USPD krátkodobě vlastními aktivitami masovou podporu. Podařilo se jí vyvolat generální stávku s podporou asi půl milionu lidí. Pokusy získat na svou stranu části armády pro ozbrojené povstání však selhaly.

Po přerušení bezvýsledných jednání aktivoval Ebert 9. ledna 1919 nejprve pravidelnou císařskou armádu. V následných bojích utrpěli obránci revoluce těžké ztráty a vzdali se. Stovky jich byly na místě zastřeleny. Poté vstoupily do Berlína dobrovolnické jednotky Freikorps, paramilitární oddíly, jež se vytvářely už od prosince většinou z deaktivovaných vojáků a vláda je využívala k potlačení revoluce. V důsledku výzev k vraždám a vypsaným tučným odměnám bylo zabito mnoho spartakovců i představitelů USPD, mezi nimi Luxemburgová, Karl Liebknecht, Rosin partner Leo Jogiches, Kurt Eisner ad.

Předsedkyně OV KSČM v Benešově Marie Krejčová a europoslanec Jaromír Kohlíček položili k Památníku německých socialistů rudé květiny.

Luxemburgová a Liebknecht byli nejprve zmláceni do bezvědomí, posléze zastřeleni. Tělo Luxemburgové se našlo v berlínském kanále (Landwehrkanal), kam bylo vrahy vhozeno, až po několika měsících… Jinému členu spartakovců, Wilhelmu Pieckovi (pozdějšímu prezidentu NDR), se podařilo uprchnout a podat o masakru svědectví.

Je historickou pravdou, že na smrti všech těchto německých revolucionářů, kteří tváří v tvář válce, bídě a rozvalu žádali mír a sociální spravedlnost, se podíleli (pravicoví) sociální demokraté. Vojenským velitelem Berlína byl vůdčí člen soc. dem. Otto Wels. Ten na rozkaz člena pravicového křídla SPD ministra Gustava Noskeho silou potlačil spartakovské povstání. Noske je jednoznačně negativní postavou, protože jako příslušník socialistického hnutí použil armádní a polovojenské síly ke krvavému potlačení socialistického/komunistického povstání. Pro současného německého filmaře a scenáristu Klause Gietingera je Noske prefašistickou figurou, jak řekl v rozhovoru otištěném v aktuálním čísle německého levicového deníku Junge Welt, hojně distribuovaného na nedělní (13. ledna 2019) berlínské masové akci konané k uctění památky Luxemburgové a Liebknechta.

»Jak na tuto fémovou vraždu reagoval světoznámý fyzik, velký pacifista Albert Einstein, který sám byl také židovského původu? To se zatím nepodařilo z dostupných zdrojů zjistit,« komentoval to Černík. S pachateli vražd bylo sice zahájeno šetření, ale všechno bylo laxní… Někteří členové vražedného komanda byli odsouzeni k několikatýdenním trestům, avšak i tyto krátké tresty jim byly po nástupu nacistů zahlazeny.

»Po válce Noske ve svých pamětech prohlásil, že ‚východožidovská skupina‘ ovlivňovala nežádoucím způsobem dělnictvo k neustálé nespokojenosti jako ‚tajná zednářská lóže‘. S komunismem bylo třeba bojovat i pomocí pogromů,« připomněl Černík Noskeho výroky.

Jen zvolna přiznávají odpovědnost

Německá sociální demokracie v roce 1999 přiznala jistou spoluzodpovědnost za osud Luxemburgové a Liebknechta, pokračoval Černík. Teprve v roce 2004 berlínská koalice, v níž byli zastoupeni také němečtí sociální demokraté, rozhodla o vybudování památníku Rosy Luxemburgové.

Uzavřeme tím, co Luxemburgová napsala již v roce 1918 o VŘSR: »…že vláda širokých lidových mas je nemyslitelná bez neomezené svobody tisku, bez absolutní svobody shromažďovací a spolčovací… gigantické úlohy, do nichž se bolševici odvážně a rozhodně pustili, si vyžadují co nejintenzivnější politickou výchovu mas a nashromáždění zkušeností, což je nemožné bez politické svobody. Svoboda vyhrazená pouze těm, kteří podporují vládu, nebo pouze členům strany, jakkoli mnoho jich může být, není skutečná svoboda.«

Jako Polka narozená v obci Zamošč (dříve součást ruské carské říše) má Luxemburgová pochopitelně vazbu i na Polsko. V roce 1893 spoluzaložila Sociální demokracii Polského království. A dnes nemůže být na jejím rodném domě ani pamětní deska připomínající tuto neobyčejnou a vzdělanou ženu! Polsko ve svém urputném nesmyslném boji proti všemu, co jakkoli připomíná cokoli či kohokoli z revoluční minulosti, zlikvidovalo i tuto památku. Za to se sluší říci jediné: Hanba!

Vzory pro současníky

Čím zůstávají Rosa a Karel aktuální i pro současnou levici, čím mohou být vzorem? Tím, že odmítli agresivní a zničující válku, překročili hranice sociální demokracie a pochopili, že musí být založena jiná strana, jež bude v boji proti válce důsledná. Sociálnědemokratické hnutí je svými vrcholnými předáky zklamalo, nikoli však řadovými členy, kteří krváceli na jatkách první světové války či umírali se svými rodinami v důsledku válečného hladu.

Antimilitarismus je nosný v odkazu obou revolucionářů i pro Černíka. »Ale hlavně bych rád zdůraznil, že Rosa jako prvá vůbec v mezinárodním komunistickém a dělnickém hnutí polemizovala s myšlenkami V. I. Lenina. Čili ona nějak předvídala, kam až může vést případná nekritizovatelnost, tedy ke kultu osobnosti, politickým procesům, atd., což ve svém důsledku způsobilo časem erozi levicových systémů,« uvedl k jejímu odkazu.

Luxemburgová se zabývala otázkami svobody individua, emancipace žen, odborovou otázkou, perspektivami socialistického hnutí. Byla významnou marxistickou teoretičkou. Myšlenky demokratického socialismu a svobody, které vyznávala, zůstávají dál živé a inspirující napříč stoletím i generacemi.

Právě po Luxemburgové nazvala německá politická strana Die Linke svou nadaci pro politické vzdělávání, aby zdůraznila, za jak mnoho právě jí levice v Německu vděčí. Ironií je, že němečtí sociální demokraté pojmenovali svou nadaci po Friedrichu Ebertovi…

Jak bude výročí násilné smrti obou revolucionářů připomenuto v ČR? Nadace Rosy Luxemburgové v Praze chystá mezinárodní konferenci. Jak si toto výročí připomene ČSSD, Vladislav Černík nezjistil…

Uctili je i Češi

V neděli 13. ledna uctili památku Luxemburgové a Liebknechta, ale i dalších osobností německého socialistického a komunistického hnutí, Češi a Češky, kteří nelenili zajet do Berlína a tam se zúčastnit masového průvodu na jejich počest. Do německé metropole přijeli také čeští členové a příznivci Stálého fóra Evropské levice – regionů, europoslanec frakce GUE/NGL Jaromír Kohlíček, předseda Českého mírového hnutí Milan Krajča aj., komunisté i nekomunisté. Hesel na manifestaci bylo mnoho, snad jedno za všechny: »Navzdory všemu! Boj proti válce a kapitalismu, za socialismus pokračuje!«

Monika HOŘENÍ

FOTO – Soňa GROCHALOVÁ

 

 

 

Češi a Slováci patří k sobě

Češi a Slováci patří historicky i geneticky k sobě a naše národy žádná hranice nerozdělí, dokázali jsme, že umíme udělat od jehly po jadernou elektrárnu a měli bychom být na to hrdí.

To a mnoho jiného zaznělo v Praze v budově ÚV KSČM v ulici Politických vězňů k příležitosti oslav stého výročí založení republiky, kterou pořádalo oddělení pro odborné zázemí a teoreticko-ideologickou práci ÚV KSČM ve spolupráci s oddělením pro evropské záležitosti a občanský sektor ÚV KSČM a Komisí žen ÚV KSČM. »Naplňuje mne hrdostí, co Češi a Slováci dokázali, my nemáme stovky milionů nebo dokonce miliardy lidí jako Čína nebo Indie, a přesto jsme dokázali dělat všechno, jak se říká, od jehly po jadernou elektrárnu. Takové druhé dva národy ve světě nenajdete,« uvedl předseda ÚV KSČM a první místopředseda Sněmovny Vojtěch Filip.

Dále připomněl, že ať už jde o poněmčování Čechů v rámci Habsburské monarchie, tak tisíciletý útlak Slováků ze strany Uhrů, vše se podařilo překonat. »Překonali jsme mnoho obtíží, které nás provázely, máme mnoho nepřátel zvenčí a máme řadu nepřátel uvnitř z té páté kolony, kteří se vždy snažili připojit k tomu silnějšímu a poklonkovali. Dělení našeho státu bylo vždy dáno tím, že někdo usiloval o naše území,« nastínil Filip a doplnil, že například se vstupem do Evropské unie se nepodařilo vyjednat rovné podmínky. »Naše doprava již byla integrovaná a zemědělství bylo dostatečně kvalitně koncentrováno, to vše ti, kteří tvořili pátou kolonu, rozbili a nyní se to pod hlavičkou EU podle svých podmínek snaží postavit znovu. Mnozí nám vnucují neoliberální modely, které nám nejsou vlastní, mohou zvítězit ale pouze dočasně,« upozornil Filip, podle nějž je spojenectví Čechů a Slováků dobrým příkladem pro všechny slovanské národy. »Už v roce 1918 nakonec zvítězili ti, kteří byli ochotní jít společnou cestou Čechů a Slováků a vzdorovat těm, kteří usilovali o naše ovládnutí,« připomněl.

»Obnovená státnost naší republiky je zavazující, o to více je smutné, že si vznik Československé republiky připomínají ti, kteří stáli u rozbití naší společné země. Průzkumy i nyní ukazují, že přes 60 % lidí se ani dnes nesmířilo s rozbitím našeho společného státu,« konstatoval místopředseda ÚV KSČM a předseda Odborového svazu Čech, Moravy a Slezska Stanislav Grospič.

»Masaryk, Beneš a Štefánik museli vynaložit obrovské úsilí, aby dosáhli toho, že vůbec Československá republika vznikla. Češi a Slováci mají mnoho styčných bodů v historii, a to už od Velkomoravské říše. Blízkost Čechů a Slováků je nám zřejmě i geneticky daná. Jak povídal Andrej Hlinka, tisícileté manželství s Maďary se nevydařilo, musíme se rozejít. A my jsme se, ještě před Martinskou deklarací rozhodli, že to s Čechy zkusíme. A nebýt koncepce československého národa, nebyla by ani Československá republika, v rámci Evropy byla politika národních států, však na území této republiky bylo méně Slováků než Němců,« konstatoval předseda Komunistické strany Slovenska Jozef Hrdlička»Koncepce československého národa byla správná a klobouk dolů před Masarykem, Benešem a Štefánikem a dalšími, kteří stáli při jeho zrodu,« dodal a okomentoval i nedávnou minulost. »Dovolím si tvrdit, že československý model socialismu byl nejdemokratičtější, nejprogresivnější a dosáhl obrovských úspěchů v oblasti průmyslu, zemědělství, školství i zdravotnictví. Nikde na světě nebyl model socialismu úspěšnější než v Československu,« uvedl Hrdlička.

Současně varoval, aby se komunisté v České republice nerozhádali tak, jak se tomu stalo na Slovensku, byla by podle něj škoda, kdyby se KSČM, která je jednou z nejsilnějších komunistických stran v Evropě a jedinou, která z bývalého »východního bloku« stále funguje, rozhádala.

»Pro mou generaci bylo Československo samozřejmost, přineslo nám to mnoho dobrého,« připomněla historička Věra Bartůňková a pohovořila o skutečnostech, které provázely historii našeho státu. Předsedkyně Komise žen Soňa Marková pak připomněla, jakou roli hrály ženy v politice, které měly navíc komunistické smýšlení, a dodala, že už Masaryk prosazoval rovnost pohlaví a byl tak vlastně první prezident feminista. Ekonom a statistik Václav Průcha pak ve svém referátu upozornil, že ženy to neměly na začátku minulého století lehké. Popsal mnohé ekonomické aspekty, které vznik republiky provázely, a pozastavil se nad tím, že v současné době média mnohá fakta z minulosti zkreslují a přebarvují.

Na závěr slavnostního aktu bylo předáno ocenění Žena roku, kterého se zúčastnili mimo jiné místopředsedkyně ÚV KSČM Kateřina Konečná, předsedkyně Levicových klubů žen Květa Šlahůnková, místopředseda ÚV KSČM Václav Ort a předsedkyně Ústřední rozhodčí komise ÚV KSČM Helena Vrzalová.

Ocenění Žena roku obdržely Jitka Sutnarová, Marie Köhlerová, Dagmar Bazalková a Ludmila Boháčková, zvláštní ocenění pak dostala Ludmila Šneberková a Alena Novotná.

Součástí programu bylo i kulturní vystoupení a promítání dokumentárního filmu o vzniku Československa.

(cik)

FOTO – Haló noviny/Roman BLAŠKO

 Foto- naleznete v galerii

 
                                                        „Ženy nechtěly nikdy víc než rovnoprávnost“

Ženy na celém světě

nežádaly víc

než možnost

podílet se na krásách světa

fdim (1)

Ženy nikdy nežádaly nic víc

než rovnoprávnost

Řečeno docela prostě,

chceme politickou,ekonomickou

a sociální rovnost

ženy světa

(3.světová konference,Ottawa

1991)