Inspiruje druhé k cestě vzhůru

 

Vietnamci a Vietnamky žijí mezi většinovou společností v České republice již dlouhá desetiletí a mnozí z nich s českým prostředím plně splynuli. Všeobecně jsou bráni jako pracovití a houževnatí lidé. Pokud studují, pak jen s vynikajícími výsledky. Nejsou to jen obchodníci na tržištích nebo majitelé večerek na českém, moravském a slezském venkově (díky nim se ovšem zachovaly na vesnicích provozovny potravin a smíšeného zboží), ale také vzdělaní lidé, kteří při studiu excelují a pak jsou dobrými a iniciativními pracovníky.

Na akci Česko-vietnamské společnosti (ČVS) jsem potkala sympatickou mladou ženu jménem Anh Nhat Luu, která mě zaujala mladickým elánem, se kterým přednášela své nápady. První, co jsem se musela zeptat, jak se vlastně čte její jméno: Luu se čte Liu, což je příjmení, a prostřední a křestní jména jsou Anh Nhat – ta čteme dohromady Aňat.

Ann Nhat momentálně pracuje jako projektová manažerka a kromě toho je spolukoordinátorkou aktivit spolku Viet Up (organizace, která se zasazuje o lepší soužití a vzájemné pochopení mezi českou společností a vietnamskou diasporou v ČR) a zároveň spoluzakladatelkou internetového startupu Danni.TV (dabování edukačních videí do vietnamštiny).

Začala studovat Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor podniková ekonomika a management. V posledním ročníku studium přerušila kvůli svému tehdejšímu podnikání, které ji plně zaujalo. Zkrátka kvůli práci nebyl čas na přednášky a učení, takže vysokou školu nedokončila. Prý v dohledné době její dokončení neplánuje. Já však věřím, že je to jen prozatím. Kdo jiný by měl mít »vejšku«, než lidé schopní, pracovití a cílevědomí?

Dvaatřicetiletá Anh Nhat není rodačkou z České republiky. Když jí byly tři roky, s rodinou utekla – jak mi řekla – z rodného Vietnamu do Německa, kde pobývala pět let v tamním uprchlickém táboře. Až ve svých osmi letech Anh Nhat s rodiči přijela do České republiky. Dnes již má české občanství, ale přirozeně vietnamskou národnost nezapře.

Anh Nhat Luu

Velký plán, velké potíže

Anh Nhat v diskusi na členské schůzi ČVS, spolu s kolegou, informovala o snaze dostat vyřazené, ale stále funkční nemocniční postele do Vietnamu pro některou tamní nemocnici. Jak tento grandiózní plán vznikl? »Známý našeho spolku Viet Up, pan Václav Skalník, nás začátkem roku 2019 oslovil s nápadem darovat zdravotní vybavení, tedy postele, vozíčky, berle apod., které se českým nemocnicím uvolnily, do Vietnamu. Měl kontakty v různých nemocnicích, které mu řekly o volném vybavení,« vysvětluje Anh Nhat. Skalník hledal někoho, kdo by celý projekt zkoordinoval, a aktivní žena se znalostmi vietnamského jazyka byla logickou volbou. »Zapojili jsme naše kontakty z české ambasády ve Vietnamu, z Nemocnice Motol, Nemocnice Šumperk, Domova sv. Karla Boromejského, Světové zdravotnické organizace ve Vietnamu a spoustu dalších lidí a organizací. Náš tým jsem musela během jednoho měsíce rozšířit ze dvou lidí na deset, z nichž čtyři žili ve Vietnamu,« vypráví, jak se projekt rozrostl.

Z české strany v podstatě bylo všechno připravené. Problém vznikl ve Vietnamu. »Nepředstavovala jsem si, že bude tak náročné darovat nemocniční postele do Vietnamu. Kromě spousty byrokracie jsme museli taky splnit různé technické a hygienické normy. A pak jsme ještě řešili marketingovou kampaň, abychom získali finanční prostředky na dopravu do Vietnamu,« odkrývá náročné pozadí projektu.

Získat prostředky na přesun zdravotnického nákladu do Vietnamu tým Anh Nhat zvládl, byť s velkým úsilím a za dlouhý čas, ale největším problémem se stalo tzv. síťování nemocnic. Oč jde? »V podstatě to bylo tak, že menší nemocnice na vesnici se nekvalifikovaly na náš dar. Vietnam má totiž tzv. listinu zdravotnických zařízení, která mohou obdržet zdravotní vybavení ze zahraničí jako dar. A menší nemocnice, které projevily zájem a které jsme pak vybrali ze všech přihlášených, se nekvalifikovaly.«

Takže všechna ta velká iniciativa přišla vniveč? neskrývala jsem překvapení… »Mohli jsme postele poslat i do větších nemocnic ve větších městech, ale naší prioritou byly nemocnice na vesnicích. A tak jsme nevěděli, co dál. Napadlo nás poprosit privátní zdravotní zařízení, která byla na soupisce ve státní ‚listině‘, aby si převzala postele a pak pár postelí darovala dál do námi vybraných nemocnic. Ale upřímně, tahle varianta se nám moc nelíbila,« vysvětlila Anh Nhat. Tyhle překážky a pak i obava, že se s dary, jež dosahovaly řádu milionů korun, nebude zacházet účelně, celý projekt zdržely.

»Přestože náš spolek Viet Up se skládá z ‚Vietnamců‘ – dávám to do uvozovek, protože skoro všichni máme už české občanství, tak působíme jenom v ČR a nemáme kontakty na další organizace a veřejné instituce ve Vietnamu.« A tak se Anh Nhat a její spolupracovníci v létě roku 2019 rozhodli, že projekt předají jinému spolku (AYVE), který měl více předpokladů pro zvládnutí tak náročného úkolu a ve Vietnamu lepší kontakty, dokonce i své kanceláře.

Anh Nhat v té době řešila i své osobní problémy, procházela velkými změnami v pracovním i osobním životě, takže i s odstupem roku si myslí, že se rozhodla správně. »Projekt od té doby stále běží, i když už ne pod mým vedením. Ale bohužel nevím, v jakém konkrétním stavu teď je…«

Jazyk se učí od rodičů, chův i YouTube

I když je Anh Nhat českou občankou, její rodinné vazby ji občas zatáhnou do Vietnamu. Jezdí tam však jen zřídka, naposledy před 11 lety.

Často slyším vietnamské studenty a studentky v pražském metru, jak mezi sebou štěbetají česky. Je to tedy tak, že pro ně je čeština již hlavním jazykem a spoustu slov znají jen česky? Podle Anh Nhat to není trend. Ono to tak vždycky bude, když se člověk narodí v určitém jazykovém prostředí a odmalička se s místním jazykem setkává, tak se pro něj stává jazykem prvním, v němž bude lepší – i gramaticky – než v jazyce, kterým hovoří jeho rodiče. »A mně osobně do toho nic není, jakým jazykem lidé mluví,« ukončila mou zvídavou otázku s úsměvem.

Většina mladých Vietnamců žijících v ČR se učí rodný jazyk od svých matek a otců. Anh Nhat patří ke generaci, jejíž rodiče pracovali v obchodě »od nevidím do nevidím«, takže neměli čas se dětem věnovat ve zdokonalování vietnamštiny. »Kupodivu častokrát děti stánkařů z 90. let, i když se narodili ve Vietnamu a přijeli do Česka třeba mezi 2. až 7. rokem života, mají horší vietnamštinu než děti, které se narodily po roce 2010 v Česku.« Tyto děti většinou nepobývaly v mimoškolním čase u svých českých chův, které nazývaly českými babičkami a tetičkami. Po škole buď byly v obchodech s rodiči, anebo některé chodily k vietnamským chůvám.

Malé vietnamské děti, které navštěvují české školky, si mohou vietnamštinu udržovat v kontaktu s rodiči či staršími sourozenci, mohou docházet k vietnamským chůvám, sledovat vietnamské pohádky na YouTube, cestovat do Vietnamu, chodit do kurzů v Sapě (vietnamské obchodní a společenské centrum v Praze), možná existují i online kurzy vietnamštiny, vypočítává různé možnosti Anh Nhat.

Ona sama si vietnamštinu udržuje tím, že mluví s rodiči anebo se zdokonaluje na jazykových kurzech. »Spousta z nás se totiž nenaučila psát a číst vietnamsky,« osvětluje potřebnost takových kurzů. A právě tato činnost – zdokonalování v původním jazyce, výuka gramatiky a čtení a psaní pro »banánové děti«, sponzoruje i spolek Viet Up, jenž pořádá také čtenářský a konverzační kroužek. Vietnamská gramatika je mnohem jednodušší než ta česká, prozradila mi Anh Nhat, která samozřejmě jako absolventka českých škol ovládá češtinu výborně slovem i písmem.

Na co je pyšná

Název spolku Viet Up možno přeložit z anglického nahoru»Vymyslel to náš Minh. V každém evokuje něco jiného. Co evokuje ve vás?« zeptala se. Inspirace pro cestu všeho vietnamského vzhůru. Tak tomu rozumím já. Ale pro Anh Nhat je nepodstatné, jak se co jmenuje, podstatné je, co organizace dělá a jaké vyznává hodnoty.

Spolek vznikl v roce 2016. Každý, kdo má zájem se s jeho činností blíže seznámit, nechť nahlédne na www.vietup.cz. Momentálně má kolem 10-12 členů a kolem 80 dobrovolníků. »Jsme mladá organizace. Každým rokem se číslo námi zasažených lidí zvyšuje. Za normálních okolností, kdyby nebyla pandemie, tak jsme počítali letos s cca 2500 lidí na všech našich akcích. Loni to bylo 2000 lidí. Jsme pyšní na to, kolik dobrovolníků se zapojuje do našich aktivit, znamená to, že se jim naše aktivity libí. Jsme pyšní na všechny naše projekty/produkty v rámci Viet Up. Nejen na průběžně probíhající kurzy, ale také na Prázdninovou školu Letní Odyssea, Banán Fest, oslavy Mikuláše a Mezinárodní dny žen a mnoho dalšího. Dohromady jsme pro veřejnost za ty roky uspořádali minimálně 30 akcí, přičemž nepočítám do toho naše pravidelné kurzy a letní kemp.«

Viet Up se také podílel na uspořádání národní konference na téma Integrace Vietnamců v Česku a v době pandemie vytvořil ve spolupráci s mediky ucelený informační web o COVID-19 pro Vietnamce.

Anh Nhat hodnotí míru integrace vietnamských spoluobčanů do české většinové společnosti známkou jako ve škole takto: Mladí Vietnamci, kteří přijeli do ČR do cca svých osmi let nebo se tu narodili: 1-2; mladí Vietnamci, kteří přijeli mezi 9. až 15. rokem: 2; mladí Vietnamci, kteří přijeli po 15 letech nebo jenom za studiem VŠ: 4; mladí Vietnamci, kteří přijeli za prací: 4-5; starší Vietnamci, kteří přijeli v 80. až 90. letech pracovat v továrnách: 4; starší Vietnamci, kteří přijeli v 80. letech studovat: 2-3; starší Vietnamci, kteří přijeli v 90. letech podnikat: 5»Jak vidíte, nejsme jednolití…« uzavřela svůj pohled na integraci Vietnamců v Česku.

Přeje všem štěstí

V době koronavirové krize mnoho vietnamských spoluobčanů pomohlo českému státu a darovalo finanční prostředky na roušky a další zdravotnický materiál. I členové a dobrovolníci Viet Upu podpořili kampaň vietnamských švadlenek a snažili se jejich aktivity dostat do povědomí Čechů a českých sdělovacích prostředků (úspěšně). Vždyť také ušily desetitisíce látkových roušek, které byly darovány státním zaměstnancům pracujícím v první linii.

Na závěr nemohu nepoložit otázku, jaký má Anh Nhat sen, přání, po čem touží, o co usiluje. »Jako Viet Up se snažíme o lepší soužití a vzájemné pochopení mezi českou společností a vietnamskou diasporou v ČR. Já osobně chci využívat svého talentu, abych přispěla do společnosti, aby společnost šla kupředu pozitivním směrem, aby lidi byli informovanější, otevřenější a milejší, aby naše společnost byla více férová a aby každý měl stejné příležitosti nehledě na rasu, pohlaví, sexuální orientací, víru… Chci, aby se lidé měli dobře, aby byli šťastní a to štěstí přáli i druhým. Samozřejmě to není všechno na mně, ale kdybych mohla na minutku snít… Tak tohle si přeju, a pokud tomu můžu nějak napomoci, tak to ráda udělám,« zakončila naše povídání sympatická a milá černovláska, která spojila svůj život s Českou republikou.

Monika HOŘENÍ

FOTO – autorka (1) a Viet Up

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *