Vzpomínka na Jožku Jabůrkovou

Nechceme milodary pro naše děti, chceme práci pro jejich rodiče…

V pondělí 31. července uplynulo 75 let, kdy v koncentračním táboře Ravensbrück zemřela Jožka Jabůrková (1896-1942). Umučili ji nacisté. „Nechceme milodary pro naše děti, chceme práci pro jejich rodiče.“ Tak zní jeden z citátů této neprávem opomíjené komunistické političky, levicové novinářky a spisovatelky, kterou umučili nacisté.

Setkání u sochy Jožky Jabůrkové na pražských Olšanských hřbitovech bylo neformální, komorní, každý, kdo přišel, řekl, co pro něj Jožka znamená. Přítomen byl i pamětník, dvaadevadesátiletý Zdeněk Karban, který jí ve třicátých letech – jako dítě – psal, Jožka totiž psala i pro děti, což ho oslovilo. Přítomní se shodli na tom, že Jožka měla schopnost vystihnout kořen problému a psala o tom, co se lidí dotýkalo nejvíc. Jako novinářka i politička bojovala za možnost školních družin o prázdninách, za obecní byty pro lidi z dělnických kolonií, za nízké náklady na bydlení, za to, aby lidé měli důstojně zaplacenou práci…

V textu Chlebíček spí, který Jožka napsala pro dětskou rubriku v časopise Rozsévačka, se snažila dětem přiblížit špatnou sociální situaci jejich rodičů. Její článek je zaznamenán v knize Boženy Holečkové-Dolejší „Komunistická novinářka Jožka Jabůrková“ (1978, vydavatelství Novinář Praha), stojí za to celý jej ocitovat, byl psán a publikován v roce 1931 pro dětské čtenáře.

Chlebíček umřel?
„Naše maminky jsou nejsmutnější, když nemohou dětem dát to, co by potřebovaly. Pro zdraví mnoho mléka a chutné zeleniny i čerstvého ovoce, mnoho volného místa na sluníčku a dost šatů, které v zimě hřejí a v létě chladí. Pro radost plnou náruč hraček, sáně, míče, knížky, barvičky. Kdyby tohle všechno jejich děti měly, rozveselily by se chudé maminky, zazpívaly by písničky, na které už dávno zapomněly. Ale protože není mléka ani hraček, slunce ani ovoce, maminky nevědí, kde jim hlava starostí stojí a často na vaše škemrání zahubují. Je dost maminek, které s dětmi nerady mluví o tom, proč tatínek nedělá a proč nemohou koupit trochu medu nebo alespoň povidel ne chléb. Prý tomu děti nerozumějí. Ale vy, dělnické děti, musíte od malička znát život svých rodičů, abyste jim pomáhaly.

Byla jedna maminka, která také před dětmi tajila bídu. Měly jí tolik, že i chleba musela zamykat, aby ho vždy hladové děti příliš brzy nesnědly. Rozdílela ho zvečera po krajíčku a pak honem nesla do prázdné almárky. „Maminko, dej nám ještě kousíček,“ prosívaly děti před spaním a v bříšku jim kručelo. Nemohu děti – chlebíček spí. Všichni večer spí, chlebíček taky. Kdybychom ho vzbudily, třeba by se rozhněval a docela od nás utekl. V zimě chlebíček spával skoro celý den. Ráno po snídani, když šla maminka do práce, musel si prý odpočinout, v poledne se zase ukázal jen na chvilečku a hned ho maminka zamykala, aby prý neutekl. Ale jednou vyhodili maminku z práce a chlebíček zmizel docela. „Chlebíček nám umřel,“ říkaly děti, loupajíce suché brambory. Nemohly pochopit, proč zrovna jejich chlebíček umřel, když u pekaře je ho tolik.“

Tolik citace. Bohužel, i dnes nemají někteří rodiče kupříkladu na školní obědy svých dětí, pomáhají jim stát, obce, různé nevládní organizace nebo soukromé firmy…

Autorkou tohoto příspěvku je Andrea Cerqueirová. Děkujeme za vzpomínku!